Sousedské vztahy

„Já jsem tak rád, že jsi tak společenská a dokážeš se bavit se všema,“ říká mi s něhou v očích můj manžel. Asi jsme se dobře zapsali a máme z toho radost. Když člověk nevychází dobře se sousedy, stojí to za pendrek. A podle mě to platí dvojnásob vysoko v horách, kde je tak trochu nasnadě, aby si lidi byli blíž už vzhledem k drsnějším podmínkám, krajině a případné vzájemné výpomoci.

Komunita

Vracím se pár týdnů zpět, kdy probíhaly prohlídky chalupy. Sousedy si člověk normálně nevybírá. Tady jsme ale brzo pochopili, že v tomto případě to tak úplně neplatí. Bylo nám řečeno, že „ulice“, kde se chalupa nachází, je tak trochu jiná ve smyslu neexistujících plotů a určité komunity lidí, kde panuje důvěra. Tím pádem jsme cítili i trochu tlak na to udělat alespoň trochu dobrý dojem. Věděli jsme i to, že čirá existence našich dvou prcků s sebou pro nás nese plusové body. Děti v ulici hrají celkem důležitou roli.

Místní mají klíče téměř od všech chalup. Vedle starousedlíků tu nacházíme pražské „sousedy“ – ze Žižkova, Chodova nebo Čelákovic. Někteří sem jezdí už desítky let s dalším pokolením. Na Pražáky tu tedy nepohlíží svrchu.

„Martine, pojď už domů,“ volá sousedka na syna, který se už třetí večer zabydlel u nás. „Moc děkuju za Martina!“ říká mi paní M. „To my děkujeme za Martina. Krásně si s našima prckama hraje.“ Martin je božan. Akční, okaté torpédo, které je neustále v pohybu a také mi rád pomáhá v kuchyni. Kdo by to byl řekl, že 11letý kluk si vyhraje s našima fazolkama. A ono jo! Uklízím a blaženě si chrochtám, protože naše děti našli parťáka.

I naši sousedé se o chalupu ucházeli

„Honzíku pojď už domů!“ přišla si maminka Bára už potřetí pro Honzíka. 4letý Honzík si bere do každé ruky jablíčko, loučí se s Kájíkem a Bára mi říká, jak je šťastná, že jsme tu chalupu koupili právě my. Seznámení s jejím manželem předchozí den ráno proběhlo přímo báječně. „Já jsem Honza.“ „Katka, těší mě.“ „Tak jste nám to vyfoukli!“ říká s kamennou tváří. Ticho. Honza kouká na chalupu. Já na Honzu. Stále ticho. „Vy jste o to měli taky zájem?“ ptám se dostatečně blbě. „Měli, ale už jednu máme.“ Za hodinu už se Kájík a Juli koupou v jejich bazénku. Honzova žena Bára a já vedeme příjemný rozhovor.

Naši dva prckové se stali skvělým seznamovacím prostředkem se všemi sousedy včetně těch čtyřnohých. Během čtyř dnů sousedé našim dětem na zahradě vytvořili vozový park.💚

• 

• 

V duchu sousedské vřelosti

• „Tady máte nějaké věci pro děti,“ říká tatínek Martina. V ruce nese obří pytel. „A kdybyste chtěli něco vyprat, můžete u nás. Máme tady pračku větší jak v Praze,“ dodává soused úžasňák.

• „Mohla byste nám zkontrolovat ten kapající bojler? Strašně by nám to pomohlo. Stačí ob den a já Vám pak zavolám,“ žádám místní sousedku o pomoc. „Samozřejmě! Já tam zajdu denně, mám to pár kroků.“

• „To pískoviště používejte jak často chcete. Je tu pro všechny děti. Nechám Vám tu i nějaké hračky,“ překvapuje mě milou nabídkou další sousedka.

• „A odkud berete dřevo?“ ptám se v rozhovoru souseda. „Tady od místního patriota. Ten dům pod kopcem. Já za ním zajdu a zeptám se Vám.“ „To by bylo skvělé! Ale stačí, když mi na něj dáte kontakt, já už se s ním spojím,“ odpovídám. Soused se zamyslí: „Ale já na něj kontakt nemám. Když ho nechytnu doma, tak přijde on za mnou. Ono to setkání vždy za nějaký čas klapne.“

Za 15 let pana M. vůbec nenapadlo vzít si na druhého souseda telefon. A já začínám chápat, proč. Bydlí přece pod kopcem a osobní návštěvy mezi sousedy tady mají svůj význam.